SKUTEČNÉ PŘÍBĚHY
Příběh o rakovině Kariny a Karin
Seznamte se s matkou a dcerou, kterým se objevila rakovina ve stejném životním období. Lékaři se však domnívají, že jejich rakovina není dědičná. Přečtěte si jejich příběhy níže.
Karina:
Při screeningu mi něco našli a vyzvali mě, abych přišla na další prohlídky. Začala jsem si samozřejmě levé ňadro vyšetřovat, ale vůbec nic jsem necítila. Byla jsem přesvědčená, že to nic není, a nevěnovala jsem tomu další pozornost. Při mé druhé návštěvě mi bylo sděleno, že ten nález je moc malý na to, abych ho našla rukama. Říkali, že to je karcinom in situ. To je fáze předtím, než se rozvine rakovina. Chtěli mě ještě týž měsíc operovat, všechno už bylo naplánované. Řekli mi, kdy mám přijít, co mám dělat, jak se umýt den před operací, co jíst a pít, dostala jsem speciální podprsenku. Domů za manželem jsem odcházela velmi rozčarovaná.

Nikdy jsem nebyla v nemocnici. Prožívala jsem skvělé životní období, dařilo se mi v práci, hodně jsem sportovala, často se potkávala s rodinou a přáteli. Všichni mi říkali, že mám štěstí, protože mi rakovinu našli tak brzo. Zlobila jsem se na ně, že mi říkají, že mám štěstí. Rozhodně jsem si nemyslela, že bych nějaké měla.

Byla jsem uzlíček nervů, když mě manžel dovezl k nemocnici. Kvůli covidovým omezením se mnou nemohl jít dovnitř.  Připadala jsem si, že si mě předávají jako horký brambor. Nejdřív rentgen, pak na další oddělení, kde mi do prsu zavedli kovovou trubičku, a konečně na operační sál. Cítila jsem se, jako že jdu k řezníkovi. 
Když se mě ujaly sestřičky, začala jsem mít pocit, že možná nakonec přeci jen mám štěstí. Hned poznaly, jak jsem nervózní, a uklidnily mě. Vyprávěly mi, že to je pro ně rutina a začaly vtipkovat, aby mi zvedly náladu. Vykládaly mi, jakého pokroku v oboru dosáhli díky výzkumu. Povídaly jsme si o každodenních věcech, jako třeba zahradničení a tancování. Říkaly, že během anestezie se mi bude o sestřičkách zdát. Když jsem si myslela, že mi narkózu podají pomocí masky, smály se, že jsem prý viděla moc filmů. Utěšovaly mě držením ruky, dokud jsem neusnula.

Operace se zdařila a zasaženou oblast odstranili. Ale pak na kontrole si nebyli jistí, jestli se jim podařilo odstranit oblast i s dostatečným okolím, takže jsem musela na druhou operaci. Staraly se o mě tytéž sestřičky. Tentokrát jsem už věděla, že mě uspí jehlou. Žádná maska. Znovu mě uklidňovaly držením ruky. 

Protože mi rakovinu zachytili v raném stádiu, stačilo ji odstranit chirurgicky a absolvovat pár týdnů ozařování. Chemoterapie nebyla zapotřebí. Celkově všechno proběhlo hladce a rychle. Jsem ráda, že jsem loni v říjnu šla na mamografii. Vím, že mám proti ostatním štěstí, že mi rakovinu našli takhle brzy.

A jsem opravdu šťastná.  
Karin:
V roce 1995 mi bylo 53 let, přesně tolik, kolik mé dceři, když se u ní zjistila rakovina. Moje cesta byla ale úplně opačná než její. Všimla jsem si na pravé straně bulky o velikosti asi hrášku a na pravidelné prohlídce jsem se o tom zmínila sestře. Řekla mi, že si s tím nemusím dělat starosti. O několik měsíců později se kousek od místa, kde jsem bydlela, otevřelo nové zdravotnické středisko. Zastavila jsem se tam a zeptala jsem se jich na to samé. To už bulka narostla do velikosti vlašského ořechu. Měla jsem trochu obavy, říkala jsem si, že to není úplně obvyklé. Provedli nějaká vyšetření. A pak už se to všechno seběhlo hodně rychle. Ihned mi naplánovali první operaci. Nebyla jsem nervózní, moc jsem se tím nezabývala. Ani nevím, proč mě to netrápilo. Věděla jsem, že to bude všechno v pořádku, až mi bulku vyndají. Rakovinu prsu v rodině nemáme, tudíž tento typ rakoviny nebyl dědičný. Nikdy předtím jsem nebyla v nemocnici ani nepotřebovala lékařskou pomoc, ale byla přesvědčená, že zdravotníci dělají všechno, co je v jejich silách, aby pomohli.